Anna je osmnáctiletá polská novicka žijící v klášteře a týden před tím, než se stane jeptiškou, dostane za úkol navštívit svou tetu Wandu, o jejíž existenci neměla doposud ani tušení, a která je její jedinou žijící příbuznou. Od ní se dozvídá, že je ve skutečnosti Židovkou, a že její pravé jméno je Ida. Dívka zatouží najít hrob svých rodičů, kteří zahynuli během 2. světové války, a proto se spolu s Wandou vydává na cestu přes Polsko, přičemž poprvé poznává svět za hranicemi kláštera a objevuje sama sebe…
Ida je poctou kinematografii 60. let – vypadá, jako by byla v 60. letech opravdu natočená a ještě k tomu se odehrává v téže době. Všechno je v ní retro, od dobové stylizace a kamery, která je po 99 % filmu zcela statická, až po dekorace, kostýmy, rekvizity, herecké výkony, umělecké svícení a hudbu. Je černobílá a natočená v poměru stran 4:3. Kdyby mi chtěl někdo tvrdit, že to je starý film z roku 1963, neměl bych důvod mu to nevěřit.
Zároveň jde o návrat režiséra Pawela Pawlikowskiho na domácí scénu. Tento zkušený tvůrce natáčel filmy zejména ve Velké Británii (Moje léto lásky, Poslední útočiště), kde žil od roku 1977, a nyní se rozhodl stvořit polský film s polskými herci (s neherečkou v hlavní roli a v polsko-dánské koprodukci).
Film je velmi komorní a poetickou road movie, která stojí hlavně na úchvatném vizuálním pojetí, výtvarné stránce a na psychologii obou hrdinek, jež jsou představitelkami velice kontrastních ženských charakterů. Anna/Ida je skromné a prosté děvče, které nepoznalo nic ze světského života a veškeré její zkušenosti se týkají výhradně života v klášteře, náboženství, víry, modliteb a odříkání. Až nalezení svých kořenů a skutečné, do té doby netušené identity jí dovolí zakusit to, co pro ni bylo vždy zakázaným ovocem, jako např. hudba či pohledy mužů. Oproti ní Wanda je realitou zkroušená žena, zarytá komunistka a bývala soudkyně, která před lety posílala na smrt nepřátele režimu, přičemž tyto vzpomínky se snaží zapudit pomocí náhodných známostí na jednu noc, alkoholu a nespočetného množství cigaret. Jedním z témat filmu (mimo témata typu zločin & trest, oběti holocaustu a válečné zločiny) je vzájemná nesourodost obou hrdinek a jejich tiché konflikty. Obě herečky jsou skvělé (představitelku Anny prý Pawlikowski vyhrabal na doporučení v nějaké kavárně, kde pracovala jako servírka).
Je celkem zjevné, proč jsou z filmu kromě Poláků nadšení hlavně všemožní světoví kritici, znalci filmové teorie a dějin filmu a fanoušci evropských uměleckých snímků. Ida je návratem k tomu, jak se filmy točily kdysi a v tomto ohledu je poctou dokonalou, čistou a velmi přesnou, podobně jako třeba oscarový The Artist byl poctou filmům němým. Avšak na rozdíl od The Artist Ida nedojímá, nechytá za srdce a ani nemá zrovna dvakrát rychlé tempo. Je spíš loudavá, založená na atmosféře, postavách a hlubokých myšlenkách. Z toho důvodu sice velmi zaujme napoprvé (především svou formou a estetikou obrazu), ale po opakovaném zhlédnutí nevolá. Jistě se o ní budou psát dlouhé eseje, podrobné kritiky a snad se dostane i do učebnic nebo do filmových encyklopedií, ale zrovna divácky atraktivní bych ji nenazval. Technicky je zpracovaná na výbornou, její příběh je ale až příliš jednoduchý, příliš předvídatelný a v žádném případě originální.
Kdyby Ida opravdu vznikla v 60. letech, pravděpodobně by byla dnes ztracená v nevýrazné směsici zapomenutých filmů té doby. Dnes, kdy každý filmový návrat ke kinematografii starých ér působí jako svěží senzace, je jen logické, že budí takový ohlas, zejména ve východní Evropě a na festivalech po celém světě. Ale to ještě neznamená, že je zábavná a stojící za doporučení. Rozhodně je mimořádně vhodná pro ty diváky, kteří s oblibou sledují filmy pro pamětníky, a pro všechny ostatní bude zárukou nevšedního kino zážitku. Ale jestli se vám za tuto obrazy a symbolikou promlouvající staromódní story o hledání pravdy, o poválečných traumatech a o polsko-židovských vztazích vyplatí dát peníze v hodnotě vstupenky, je už jen na vás.
